Dnes je 22.12.2024 a svátek má Šimon.

Ahoj Neděle

18.11.2011 Duše ryze romantická
19.10.2010 Výroční oheň
10.10.2010 Můj první volebním mítink
07.02.2010 Kolečkové brusle
31.01.2010 Malí kamarádi

SEZNAM VŠECH AHOJ NEDĚLÍ

19.10.2010 | Výroční oheň

V ruce jsem držela zvadlo, a rozhodovala se, jestli na ten potlach mám vyrazit nebo ne. Přeci jen, jen to daleko, až za Brnem, za Vyškovem, uprostřed lesů... šmarjá, co když to nenajdu?

Ale touha znovu na sebe natáhnout maskáče, obout kanady, na záda usárnu a přes rameno kytaru... tahle touha je prostě nezvladatelná. Jsem tak hladová a žíznivá po té atmosféře, po těch lidech... JEDU!!!!

Vlak do Vyškova dorazil dokonce přesně. Někdy ty dráhy umí mile překvapit. Tak teď už jenom najít autobusák a objevit ten správný spoj. Na zvadle mám napsáno: „Ruprechtov, zastávka U hřbitova a tam bude čekat spojka“. Díky tomu jsem v klidu, spojka je dobrá věc pro lidi, co jedou do míst poprvé. Počká na Tebe, stiskne srdečně pravici, poplácá po rameni a dovede Tě k tomu posvátnému ohni. Všechno bude super, tenhle víkend bude jeden z těch naprosto báječnejch, bude provoněnej jehličím a nasátej tou správnou atmosférou nefalšovanýho kamarádství. Akorát, že teď mám hlad, do odjezdu busu zbývá skoro hodina, tak šup šup hned do týhle hospůdky, gulášek, pivko, cigárko a víkend může začít.
Hospůdka mírně začouzená, jak už to bývá, usárna s žuchnutím letí dolů, klobouk vedle sebe na lavici a kytárku láskyplně do koutku... aha, tak ne, už je to tady: "...děvče, zahraj... a tuhle znáš?..." a tak hraju, dokud nepřinesou guláš s rohlíkem. Je to super, jak kytara dokáže sbližovat lidi, jak najednou nenajdeš v hospodě zamračenou tvář, každý chce zpívat... A další známá věc: "Ty jsi z Budějic? A neznáš tam náhodou...?" "No tě prsk, to víš, že znám :) ten jejich kluk má u náměstí krásný obchod s keramikou, jako malí jsme spolu blbli u nich na zahradě..." "Tak je pozdravuj..." "Budu :)" "Ahoj" "Ahoj"

a razím na bus, nastupuji mezi posledními a chci lístek k tomu hřbitovu. Řidič nechce ani slyšet, tenhle spoj u hřbitova nestaví, začínám být trošku nervózní, přeci jen je devět večer a já to tam fakt neznám, spojka má čekat u hřbitova, já jedu z Budějic... najednou se řidič začne usmívat, manželku má od nás, tak pro tentokrát udělá výjimku a u hřbitova tedy trošku přibrzdí a budu skákat nejspíš za jízdy :) Jsem spokojená, nic už mi tu víkendovou potlachovou náladu nemůže zkazit.

a je to... vystupuji u hřbitova a se mnou šťastná paní, že nemusí běžet domů až od kostela. Tenhle spoj tady opravdu nikdy nestaví, jedině u toho kostela, a je jí záhadou, jak jsem toho bručouna přesvědčila o opaku :) A už se blížím k zadní straně hřbitova, vidím stánek, či co to je, pár rozesmátých lidí, všechny srdečně zdravím a pátrám po spojce. Aha, nikdo není spojka, no to je trošku hloupý vtip, je půl desátý večer, ve vzduchu je cítit voda, bude to pěknej slejvák, tak hernajs, kdo z vás je ta spojka... NIKDO. Všichni jsou místní, docela nametení a všichni z toho mají legraci. No tak to je prima, vůbec netuším, co bych měla dělat... aspoň začnu hledat baterku a musím se taky vyzout z těch pantoflíčků a konečně natáhnout kanady...
SUPER, šťastná paní mě slyšela ptát se na Kamennou chaloupku a ví, kudy mám jít, ale musím hned, chvátá, nechce zmoknout, tak ty kanady holt počkají. Usárnu, kytárku a cupity cupity za paní. U lesa mi vysvětluje, že tak po dvaceti minutách chůze dojdu na rozcestí, tam se musím dát doprava (ne doleva, tam bys došla do hustýho lesa a ztratila se...), a po další půlhodině už to uvidím. No bodejť, vždyť je to Výroční oheň, to nemůžu přehlídnout.
Poděkuji, rozloučím se a rozhodnu se, že v těch pantoflíčkách už to dojdu, je to pořád po cestě a už abych tam byla, taky se mi nechce zmoknout...

a už je tady to rozcestí, tak jak to říkala, doprava a od teď už jenom půl hodinky :) no tak to je dobrý, půl hodinky v čoudu, cestu už vůbec nevidím, natož nějaký oheň, pantoflíčky taky tedy nebyl dobrý nápad, mankote, že si paní plete pravou a levou... no tak nic, otočka, a půl hodinky zpátky na to rozcestí. Kanady už vůbec nepřichází v úvahu, nohy mám rozdrápaný od maliní, že bych v kanadách akorát trpěla...

a jsem tady, zpátky na rozcestí, tak tentokráte vlevo, šup šup šup, běžím, co pantoflíky, usárna a kytara dovolí, baterka ztrácí svůj jas a já začínám přemýšlet, že vytáhnu celtu, přespím pod tímhle stromem, nebo tady pod tím, ráno moudřejší večera... auvajs, tohle jsem fakt nečekala. Letím někam dolů, ŽUCH, válím se na zádech v nějakém úvoze, či co to je. Nahmátnu kytárku, hurá, je celá, pantoflíky mám taky oba, usárna je na zádech, klobouk mám pod rukou, baterka už je mi celkem k ničemu, ale bludičkovsky se snaží zvednout mi náladu. Tak se vydrápu nahoru a teď se tedy ještě zorientovat, odkud jsem vlastně přišla a kterým směrem jsem to tedy vlastně chtěla jít... tak to zkusím tak nějak intuitivně a taky když půjdu tudy, tak mi ten vítr bude foukat do zad, což je prostě příjemnější...

a co je zas tohle... no to je fakt plot!!! uprostřed lesa PLOT!!! tak to už fakt nemůžu, sedám si na bobek, rozbaluju usárnu a vzdávám to, přespím a ráno půjdu zpátky... co to... no ne... fakt je to oheň... spíš tedy záblesk plamínků, ale nemůžu se mýlit, tohle bude Kamenná chaloupka a já jsem u cíle! Přiklopýtám se skrz les, kašlu na nějaký cestičky a už to vidím, ohýnek, parta lidí okolo a živá debata. Vyjdu ze tmy, svalím usárnu a vydechuji nejšťastnější Ahoj na světě...
Jezevec, Ferdyš, Obchodník s deštěm a všichni ostatní na mě koukají jako na zjevení... kde mám prý Rosňáka, byl moje spojka, ještě nedorazil... tak vysvětluji, že tam Rosňák prostě nebyl, možná jsme se minuli v tom lese, já odbočila jinam, než jsem měla... a Rosňák už je tady, podává si mě přes oheň, v očích mu to hraje úlevou i radostí...
ČEKAL U KOSTELA, PROTOŽE TENHLE SPOJ PROSTĚ U HŘBITOVA NIKDY NESTAVÍ :)


Nakonec nepršelo. Byl to jeden z mých nejkrásnějších potlachů. Byl to I. výroční oheň Kamenné chaloupky. Výroční oheň, který se zapaluje slavnostně ze čtyř stran po západu slunce. Všichni přítomní vzdávají úctu svým tichým postojem a nasávají plnými doušky až mysticky tajemnou slavnostní atmosféru. Pak zazní Vlajka, sedí se okolo tohoto posvátného ohně, hraje a zpívá do rána a je Ti prostě krásně na duši, na světě... jsou to zážitky, které Ti zůstanou v srdci, které máš zapsané ve svém cancáku a ke kterým se tak hezky nostalgicky vracíš i po osmnácti letech :)


PS: Od té doby lidem ukazuji pravou ruku, když říkají vpravo. Také si od té doby pořádné boty obouvám HNED a ne až POTOM. A hlavně, od té doby nepřemlouvám řidiče autobusů, aby mi zastavili jinde, než jsou zvyklí :)

Všechny názvy a jména jsou skutečná. Doufám, že lidem, na které tak ráda vzpomínám, nebude mé vyprávění nepříjemné...

VÁŠ NÁZOR:

23.10.2010 | ;o)

Od: Smiduška

Tinko, dneska už bych se z toho dolíku nevyškrábala - "... leží tam dodnes a pohádky je konec..." ;o))

jo, a představa "Helča mezi pařezy" mě fakt pobavila :))))

23.10.2010 | bezva článek

Od: tina

paráda, úplně jsem tě tam viděla rozpláclou v dolíku :)
Helu s sebou neber, umíš si ji představit jak klopýtá mezi pařezy a nebo jak vůbec jede autobusem ;) ?

23.10.2010 | Super potlach

Od: Hela

Proč nejezdím na takový super akce s tebou????? Ale i tak mi to stačilo, jsem to při čtení úplně prožívala, jako bych tam byla.
Těším se Jani na další Ahoj neděli.
Hela

© 2006 - 2009 Jana Smidková
Stránky vytvořil: Élysion - Vojtěch Smidek