Dnes je 25.09.2017 a svátek má Zlata.
Nazev fotky

Ahoj Neděle



BEZPEČNOSTNÍ KÓD

Bezpečnostní kód

NÁKUPNÍ KOŠÍK

0 položek / 0 Kč

TOP 10 NEJPRODÁVANĚJŠÍ

Zboží

CO PRÁVĚ ČTU

Kočka která se zbláznila

PROVOZOVATEL

Jana Smidková
Mokré 170
370 01 České Budějovice

IČ: 62527924
DIČ: CZ7256142828

e-mail: smiduska@smiduska.cz
Telefon: +420 774 646 876
ICQ: 272299458

18.11.2011 Duše ryze romantická
19.10.2010 Výroční oheň
10.10.2010 Můj první volebním mítink
07.02.2010 Kolečkové brusle
31.01.2010 Malí kamarádi

SEZNAM VŠECH AHOJ NEDĚLÍ

18.11.2011 | Duše ryze romantická

Jsem přesvědčena o tom, že jsem duše ryze romantická. Nikdo jiný si to samozřejmě v mém okolí nemyslí. Kamarádky by o mně řekly, že jsem rázně praktická žena, má dcera je přesvědčena o tom, že hysteričtější matka neexistuje a manžel ví, že jako blíženec jsem tisíc osob v jedné, ale zrovna ta romantická tam nějak chybí.
A přesto všechno jsem já přesvědčena o opaku.
Mám ráda večeře ve dvou při svíčkách a něžné hudbě, ačkoliv jsem zažila za svůj život pouze jednu jedinou, a to když mě manžel žádal o ruku. Mám ráda procházky ve dvou ruku v ruce, v podvečer, kdy padá sníh, všude je mír a klid a já poslouchám slova plná něhy. To jsem tedy nezažila nikdy. Na procházky chodíme s naším pejskem a místo procházek jsou to spíš dostihy, místo sněhu břečka a místo slov plných něhy jen křik: "pocem, kam jsi se zase schoval, ty potvoro chlupatá", což naštěstí není určeno mně. A zbožňuji spousty jiných romantických věcí o kterých jsem četla, viděla je ve filmu a nikdy nezažila. Abych jen nelamentovala, chodíme často do kina, sedíme na dvousedadle a manžel mě celý film drží za ruku. Je to krásné, je to romantika, ale je toho prostě málo!!!
Letos na jaře jsem se rozhodla, že romantiku zažiji stůj co stůj, všechno musí jít z cesty, protože já si to prostě zasloužím. A začala jednat. Do manžela jsem hučela tak dlouho, až slíbil, že tím parníkem po té naší Vltavě pojedeme, budeme se držet za ruce a hledět si do očí a nebudeme k tomu potřebovat slova, protože my naší lásku cítíme a nemusíme si o ní hodiny povídat... a už večer jsem se těšila na loď. Ano, i u nás v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý, máme paroplavbu.
Toho rána drobet pršelo a bylo drobet chladno. Ale jak jsem řekla, všechno musí jít z cesty, tak jsem nám zakázala vnímat počasí negativně a romanticky nám namlouvala, že nám prší štěstí... a těšila se na loď. Do přístavu (teda takové molo, ale co, romantika je romantika) jsme dorazili s hodinovým předstihem, byla zde přivázána taková kocábka, co se určitě brzy potopí a udělá tak místo mému vysněnému parníku a mé vysněné plavbě... a těšila se na loď.
Loď nepřijela. Přijel kapitán (takový pobuda v pruhovaném tričku a hučce na hlavě), sedl si do té kocábky, seděl a čekal. Došlo nám, že nečeká až se loď potopí, ale na to, až se nám uráčí nastoupit. Nebyli jsme jediní výletníci, navzdory drobnému deštíku přišel na loď tatínek s malou holčičkou, tatínek s větší holčičkou, pejskem, babičkou a dědečkem, co měl francouzské hole a tatínek s úplně největší holčičkou, která s sebou měla úplně největšího chlapečka... také chtěli romantiku. Pobuda, tedy kapitán, nám usmoleným hadrem utřel mokré lavičky, které rozhodně nebyly po tomto úkonu suché, ale místo od dešťové vody byly teď navíc od nějaké kolomazi. Kocábka neměla střechu, jen takovou plachtu, prověšenou tlakem vody od drobného deštíku... Zasedli jsme místa zcela vzadu, tedy na zádi (to zní moc hezky), abychom pro naší romantickou chvilku byli co nejvíce sami a mohlo se vyjet.
A vyjeli jsme, ach jak jsem se na tento moment těšila. Manžel mě držel za ruku, seděli jsme mírně v předklonu, aby nám moc nekapalo za krk, ale já si svou Romantiku nehodlala nechat čímkoliv zkazit. Trochu pokroucená, trošku víc mokrá a úplně promrzlá jsem se blaženě usmívala... a pozorovala, jak kolem nás plyne břeh. Břeh vysoký tak, že bylo vidět jen kopřivy, bahno a občas zatoulaný rybář. A v dáli paneláky, za nimi paneláky a na druhém břehu pro změnu paneláky a Tesco. A nějaký smrádek, bahnitý smrádek… no smrad to tedy byl, že by se dal krájet. Ale romantika je romantika a já se stále usmívala... Dojeli jsme do plavební komory, kde nám kapitán nadšeně oznámil, že jelikož fakt leje jako z konve, na Hluboké si přesedneme do PARNÍKU, který tam na nás všechny čeká a který má STŘECHU. A také prý kávu, čaj, občerstvení, co hrdlo ráčí a já se začala usmívat čím dál víc, protože mi bylo jasné, že ta pravá romantika teprve začne.
Konečně jsme se doplazili na Hlubokou a já viděla parník. Velký, bílý, se střechou a u mola. Myslela jsem si, že od toho mola odpluje, my k molu přirazíme, vystoupíme, kocábka odpluje, parník připluje a my nastoupíme. Ale nejsem filmová hvězda, aby se kvůli mně dělaly takové ciráty, jednoduše kocábka přirazí k parníku, my přehupneme a JE TO.
Náš kapitán začal manévrovat couvaje do zátočiny, jednou vpravo, jednou vlevo a hlavně stále vzad, trošičku to přehnal... a najednou jsme byli na mělčině. Mezitím nám z parníku statní námořníci, s bříšky ve velikosti pivní bečky a ve věku mých dědečků (kdyby ještě byli živi), házeli lana, abychom se mohli s tou naší kocábkou přitáhnout. Rozhodli se, že nás z té bahnité mělčiny dostanou vlastními silami, tahali a táhli, ale vytáhnout nemohli. Přišla babka, za ní vnučka... no tak to tedy rozhodně nebylo. Přišel kapitán a řekl, že všichni si musíme stoupnout doprostřed kocábky, asi tak na jeden metr čtvereční, abychom odlehčili té zádi. Nebrala jsem to nijak osobně, ale přesto jsem navrhovala, že bychom mohli naskákat do řeky, k parníku doplavat, ostatní námořníci by mohli křičet: "muž přes palubu", házet nám záchranné kruhy a lovit nás jako vzácné perly. Tento nápad se neujal. Stáli jsme uprostřed kocábky namačkaní jako sardinky, nad hlavou drželi psa, francouzské hole podpírali kde koho, jen ne svého majitele a věřili jsme našemu kapitánovi, že naší kocábku z té mělčiny dostane. Kapitán se do toho opřel. Motor řval jako kráva, bahno chlístalo na všechny strany, nafta smrděla až na zámek a přes ty dýmy už jsme neviděli parník, natož nějaké námořníky. A kocábka se nepohnula ani o milimetr. Kapitán nám přišel vysvětlit, že jsme stále moc těžcí, což už jsem tedy osobně brala, a že nemůžeme stát uprostřed, ale musíme se namačkat na příď. No, příď byla podpalubí, plná mokrých smrdutých lan, kanystrů s naftou a určitě i mrtvá myš by se tam našla… jen ty bečky s rumem nikde. A vše začalo nanovo. Motor jako kráva, od bahna už celá kocábka, smradu jako v Cařihradu a dýmů jak po výbuchu Etny. Ale kocábka se pohnula, my přirazili k parníku, který měl palubu o půl metru výš než byla ta naše a začal přesun. Čekala jsem shozené schůdky jako ve filmu, kdy manžel svým mužným krokem vyzkouší jejich pevnost a stabilitu, po té mě něžně chytne za ručku, já lehkým krokem vstoupím na půdu opravdového výletního parníku a zavěšena do jeho rámě konečně prožiji romantickou plavbu.
Schůdky shodily. Nebyly kovově lesklé, pevné ani stabilní. Byly stlučeny ze shnilých prken a můj manžel se na ně odmítl i dívat, natož po nich chodit. Do parníku prostě přeskočil. A nabídl mi ruku, že mi pomůže... a tak začala záchrana hrocha. Hlavu a ramena jsem měla v parníku, zadek nad vodou mezi loděmi, nožičky se mi kmitaly v kocábce, pěnu u huby a oči námahou vypoulené jak opička nártoun. Děs běs. A to ještě musel na parník pejsek a pán s francouzskými holemi. Na parníku nebylo v provozu WC, káva došla a o občerstvení tam nikdy nikdo neslyšel. Kecla jsem si na jediné volné místo a už jen tiše trpěla. Aspoň sedím pod střechou. Začala mi téct voda na hlavu... střecha byla děravá. Servírka nám s úsměvem oznámila, že jsme přeci na lodi, tak co bychom chtěli... CO BYCHOM CHTĚLI NA LODI??!! Aby do ní NETEKLA VODA!!! Zdola ani shora. Prostě vůbec.
Do výchozího bodu jsme dorazili po půlhodinové plavbě. Manžel nastartoval auto, zapnul topení, odvezl mě do kina, koupil mi colu a nachos, posadil mě na dvousedadlo, držel mě za ruku a o plavbě nemluvil. Už nikdy. I když ví své...
Miluji ho ;o)

PS: v létě jsem k narozeninám dostala lístek na výletní parník do Prahy. Plavba po Vltavě s výhledem na Karlův most, Pražský hrad, Národní divadlo, Vyšehrad a navíc spojená s večeří. Bylo to krásné, bylo to nádherně romantické a můj manžel je nejbáječnější mužský na světě.


VÁŠ NÁZOR:
26.01.2012 | díky moc :-)
Od: smiduška

Alenko a Dáši,
moc děkuji za pochvalu, jsem ráda, že se líbí :-)

Ukončení článku

22.01.2012 | Jak to tak dokážeš?
Od: Dáša

Milá Smiduško, málo co mě v poslední době tak pobavilo a zvedlo náladu, jako tvůj článek Duše ryze romantická. Děkuji, že se mi bránice mohla na chvíli otřásat a žes mi do života vpustila trochu radosti. Také jsem odhodlaná vydloubat své romantické já, vykydat hnůj a udělat místo pro radost. Pro záplavy radosti, lásky a romantiky.

Ukončení článku

10.01.2012 | Duše ryze romantická
Od: Alena

Jedním slovem nádhera, nemohla jsem se od toho odtrhnout( až na jednoho pána, který se mě na něco ptal). Já prostě nemám slov :o) :o) . Jen piš a piš.. ..

Ukončení článku

24.11.2011 | poděkování
Od: Smiduska

Všem vám moc děkuji za milá slova. I slova kritiky - je oprávněná, opravdu píši čím dál tím méně, ale budu se to snažit napravit :-)
Tino, manžel je chválený oprávněně, ačkoliv se to může zdát neskutečné ;o)) Jediné, co potřebuji, aby se nezměnil.... a aby mi KONEČNĚ dodělal tyhle moje stránky :))
Vaše SMiduška

Ukončení článku

20.11.2011 | JUPÍ
Od: Kamila

...hlavně piš a nepřestávej. V dnešní době, plné katastrofických zpráv a scénařů, je Tvůj humor pohlazením na duši Díky SMIDUŠKO :-)

Ukončení článku

18.11.2011 | No konečně
Od: tina2

ahoj, to to trvalo, už jsem se bála, že se další kapitoly nikdy nedočkáme. Tak doufám, že bude zase psaní častější.
Mmch, copak od manžela potřebuješ, že je tak chválený? :P

Ukončení článku

18.11.2011 | :)
Od: Helena

Krásné, prostě romantika se vším všudy. Přečetla jsem to jedním dechem!!!! Doufám, že další NEDĚLE nebude až za rok.

Ukončení článku

Bezpečnostní kód